Vůbec jsem nevěřil tomu, co jsem teď viděl. Však vypadalo to docela nerealní! Trochu netěšila mně tá situace. Příšel jsem jen nalít vody do rychlovarné konvici a tady, v kuchyni mé koleji Karel Gott a Lucie Bílá vařili polévku ze zlatého slavíka. Spravně jsem o tom přemyšlel, že může to být hloupý sen, ale všechno konalo se dost seriozní. Nevědel jsem, co mám říct: „Dobrý den“ nebo stručně „Jak se máte?“.
Udělal jsem malý krok do předu a hned podival jsem do hrnce. Zajimal mně tento slavík, který byl uvnitř. Už přece nemohl zpívat, ale Lucie říkala k němu: „Buď ticho“ i když vařeni ptáci hlas nemají. Vůcí tomu Gott se hlasitě smál a ukazoval přitom svoje nové zuby.
„Byl jsem u zubaře. Krasné?“
Nevědel jsem vopravdu ke komu je táto poznámka, ale Lucie se už usmivala a energicky zamichala lžici.
„Ještě chvilku, Karle, a bude hotová. Vím, jak máš rád slavíkové polévky“.
Neposlouchal jsem už vice a šel jsem do své pokoje. Myslím, že musím si probudit na cvičení, ale Gott a Bílá byli v moje kuchyni. Host do domu, Bůh do domu.