Pracuju v kanceláři blízko parku. Každý den na lavičce v tomto parku obědvám. Kdykoli jsem v parku, chodí na procházku nějaký muž. Je hezký muž a vypadá jako Tom Cluise! V minule neděli, když jsem se bavila s kamarádkou, mluvila jsem o tomto muži.
„Más ho ráda?“ Zeptala se mě.
„Ještě nevím. Je sice hezký kluk, ale nevím ho vůbec.“ Odpověděla jsem.
„Takže, potřebujete se seznamit! Mám dobrý nápad!“
V pondělí, v poledne jsem se chovala podle její rády. Přinesla jsem nejakou tašku do parku. Po obědě, jakmile on je věděl, jsem je nechala na lavičce a jsem šla pryč. On vnímat moji tašku a volal mi. „Slečno, tady je vaše taška.“ Pak mi ji přinesl. Byla jsem moc ráda a jsem mu poděkovala.
„Za málo. Slečno víte, že procházím každy den tomto parku? Jste taky tady na obědě velmi časTo“, řekl mi.
„Aha. Neuvědmila jsem to, ale jsem moc ráda, že se tak mluvíme… Jmenuju se Eva!“
„Ja jsem Andrej. {Těší mě.}<in> Kdybyste chtěla, mohli bychom zítra tady spolu obědvat?“
„Zní to pěkně!“
„Tak, zítra, zatím {na shledanou|nashledanou}!“
„Na shledanou!“
Jak moje kamarádka řekla, podařilo mi získat šance popovídat s nim.